Demokratické paradoxy multikulturalistů

22.09.2015 10:47

Zastávají povrchní názor demokrata, přitom umlčují názorové oponenty. Volají po svobodě slova, přitom označují za extremisty všechny, kdo s nimi nesouhlasí. Jsou to lidé, kterých je někdy potřeba se i bát. Jsou schopni zneužívat české zákony k šikaně názorových oponentů, přitom zastávají názor, že je potřeba zachovat svobodu, včetně té náboženské. Političtí přívrženci islámu byli dříve intelektuálové, kteří se posmívali všem výkřikům většinou internetových aktivistů proti islámu. Nyní ale, s přibývající silou názorového odporu, jakoby ukazovali, co jsou vlastně zač. Zastánci islámu začínají potvrzovat, že jejich touha po islamizaci je daleko silnější než demokracie, názory většiny obyvatel a české vlastenectví.

Jako první vlaštovky úkazu protidemokratických zastánců islámu přišli na řadu rázem dva lidé. Jiří Dienstbier mladší, toho času ministr pro lidská práva, který je vlastně nikdy neřešil, s Annou Šabatovou, vládou zvolenou ženou do funkce ombudsmana, začali zvolávat hesla o diskriminaci a extremismu poté, co vyšla najevo již milionkrát zmíněná aféra s údajně zakázanými šátky na zdravotnické škole. Během pár měsíců se Anna Šabatová, vyzbrojená všemi velkými médii, vydala na veřejnost a vyhlásila válku údajné diskriminaci muslimů, kteří by měli mít právo nosit své náboženské symboly na veřejnosti. Jako paradox posloužilo třeba pár detailů, které zpochybnily správnost jejích rozhodnutí. Například v té době nebyli zmíněny jiné náboženské skupiny, včetně ateistů. Ti tedy proto, že nenosí žádné symboly své nevíry k bohu, nemají právo nosit nic, co je všeobecně ze slušnosti či ve školních řádech zakázáno. Samo o sobě dávat někomu výjimku z jakýchkoliv náboženských či etnických důvodů pak vyvolává konkrétní a mířenou nenávist znevýhodněných lidí ve společnosti, jejichž nesouhlas nikoho nezajímá, dokud je vyjadřován klidnou cestou. Navíc takové opatření jasně definuje podstatu diskriminace.

Jiří Dienstbier mladší pak během několika měsíců sepsal novelu zákona, kterou schválila vláda a která zvyšuje práva ombudsmana. Dává mu možnost žalovat lidi z údajné diskriminace s presumpcí viny, takže žalovaný by musel dokázat svojí nevinu. Tím je pro etnické menšiny zaručena možnost šikanovat kohokoliv pro údajnou diskriminaci jen proto, že jim třeba nesedne nebo bude nesympatický, neboť z právního hlediska tíhu dokazovaní potáhne právě žalovaná strana. Anna Šabatová a Jiří Dienstbier mladší jsou tak příkladem lidí, kteří za náboženskou svobodu schovávají diskriminační jednání vůči ostatním. Paradoxem je, že zatímco vláda Annu Šabatovou schválila, po hlasitých projevech nesouhlasu veřejnosti nyní vystupuje nesouhlasně až přísně proti ní a schválený návrh zákona byl nakonec odložen na neurčito.

 Neziskové organizace pak dotáhly boj za nedemokracii ještě dál. Nutno podotknout, že neziskové nemusí vůbec být, protože za imigraci inkasují tučné peníze. Jen za těch pár tisíc lidí, co je v České republice coby imigrantů, inkasovaly organizace za tři roky přes půl miliardy. Jsou to většinou norské fondy, peníze EU, státní příspěvky a podobné zdroje, které následně tyto skupiny lidí používají k reklamě a poukazu na podrobnosti. Demagogický postup používá jak organizace Romea, která miliony z Norska využívá na ovlivnění médií k tomu, aby o Romech coby pachatelích trestných činů raději mluvila jako o mladících, na druhé straně například Hate Free nebo Nesehnutí využívá prostředky k propagačním akcím, které mají za úkol diskreditovat odpůrce islámu. Mluví a píší o nich jako o nacionalistech, extremistech a ultrapravicových aktivistech. O odpůrcích islámu například hovoří jako o odpůrcích muslimů, což naznačuje možnost útoků na jednotlivce a dodává třeba čtenáři pocit, že aktivisté proti islámu trpí tendencemi ke kolektivnímu obviňování. Dále pak hovoří o spojitostech organizace Islám v České republice nechceme s extremistickými organizacemi bez přímých důkazů. Všechny tyto organizace tedy používají nedemokratický způsob prosazení svého názoru, který je však sám založen na touze po co největším zisku. Poslanecká sněmovna pak aktuálně dokázala, že jde těmto organizacím na ruku. Skrytě, pod pokličkou debaty o Agrofertu, schválila zákon, který nevládním neziskovým organizacím s dotacemi nad dva miliony korun odtíží od povinnosti zveřejňovat smlouvy. Taková Romea nebo v Rusku za spolupráci s terorismem zakázaná organizace Člověk v tísni, tak nebude již muset veřejně ukázat jakoukoliv smlouvu. Tím pak je zaručena další a další možnost spolupráce organizace s různými nevládkami, které například pracují na rozkládání stabilních východních vlád či financování hnutí Hamás, které fungovalo v minulosti a které vlastně již nadále nebudeme mít právo zjišťovat. Jedním ze základních principů nedemokratických režimů jsou lži a mlžení. V tomto případě to nový zákon splňuje dokonale. Proti byl pouze Úsvit.

Někteří křesťanští aktivisté pak došli rovněž do své úrovně. Lukáš Lhoťan, mediálně známý exmuslim, který o kritice islámu napsal několik knih, nejspíše vzdal boj proti islámu, neboť již bojuje pouze proti organizaci IvČRN. Na internetových diskusích diskredituje jednotlivé členy užšího vedení organizace. V jiné diskusi používali lidé například kolem Martina Kavky, známého z internetového blogu vydavatelství Marfa, slova, že muslimové jsou spojenci křesťanů, kteří například napomáhali ve Francii k boji proti navýšení práv homosexuálů. Někteří křesťané tak přiznávají, že islám může znamenat někdy i výhodu. Tedy v jejich názorovém spektru představuje islamizace lepší život než soužití s ateisty, kteří veřejně hřeší. Naproti tomu například kardinál Duka veřejně islám kritizuje. Jakožto někomu, kdo představuje hlavu české pobočky církve, věřím daleko víc a beru jeho názor jako reprezentační pro křesťanskou společnost v zemi. Ta je tak proti islámu nakloněna téměř stejně silně jako organizace IvČRN.

Problém zastánců islámu spočívá také v nízké míře sebereflexe. Čili zatímco používají internet k tvoření stránek, například "deníku Referendum", které veřejně diskreditují všechny názorové příznivce organizací bojujících proti islámu, kritiku, kterou pak odpůrci islámu spouští třeba proti výrobcům, kteří přijmou certifikaci Halal, nazývají kyberšikanou. Tím tak dávají najevo, že zatímco jedna názorová skupina obyvatel jakoby mohla dělat cokoliv na světě a druhá skupina musí povinně mlčet. Vzhledem k tomu, že lidé například kolem deníku Referendum patří i k těm, co dříve bojovali proti Bolševikům, jde o paradox dvojnásobný, jelikož jedno totalitní hnutí pomohli rozložit a jiné vlastně veřejně podporují. Další takovou skupinou jsou růžná internetová hnutí, která sledují aktivity odpůrců na internetu, ty, které vzniknou ve slabé chvíli uživatel, či z jeho vzteku a hlouposti, zveřejňují na sociálních sítích a tím vyzývají své fanoušky k internetovému lynčování. Opačné případy, kdy například jeden aktivista z hnutí Mácou tvrdí, že východ Evropy bude lepší, až jeho rodiče budou v hrobě, taková multikulturní hnutí nezajímá. Zdiskreditovalo by to tu "skupinu lepších", která na internetu šíří povýšenecké řeči a snaží se provokovat.

Největším mediálním paradoxem pak je Česká televize. Je to něco, co musí platit každý, jenž má doma televizi. Zde ale veškerý vliv obyvatel na ČT mizí. Česká televize mediálně podporuje Hate Free, které rozšiřuje demagogické informace o názorových odpůrcích islámu, kteří si sami musí správnost jejich vyjádření hlídat, upozorňovat na ně a nutit Hate Free ke korekcím. Dále pak, jako správná demokratická televize, zve více názorových příznivců islámu než odpůrců, a to přes veškerý nesouhlas diváků a tím pádem i koncesionářů. Počet zastánců ideologie zvaný do ČT je pak více než dvojnásobný oproti počtu názorových odpůrců. Přitom se nedá televizi věřit. Nejen, že se ke každému hostu podle názoru redaktoři chovají úplně jinak, dokonce požadují daleko podrobnější fakta od odpůrců islámu a muslimy či zastánce nechají mluvit i velmi daleko mimo téma. Navíc vzhledem k tomu, že na konci ledna došlo k odhalení diktátu EU, který žádá, aby ČT musí vysílala tak, aby nevypadala jako součást Ruska, tedy neobjektivně s pozitivním pohledem na Ukrajinskou stranu, nelze tak televizi důvěřovat objektivitu v žádném tématu. ČT tím dokonce porušuje Zákon o ČT, který jasně říká, že televize musí dávat vyvážené informace a prostor ke svobodnému vyjádření, což momentálně vůbec nefunguje.

EU pak samostatně tvoří jednotku, která se nejvíce zasloužila o špatnou bezpečnostní situaci v Evropě. Jedním z hlavních představitelských států EU je Německo. Kancléřka země Merkelová v roce 2010 prohlásila, že multikulturalismus selhal. Jenže po vzniku hnutí PEGIDA, které protestuje proti islamizaci země a které si získalo příznivce po celém světě, prohlásila, že hnutí škodí muslimům, byla přesvědčena, že je plné neonacistů a důrazně žádala jeho rozpuštění. Po útocích na Charlie Hebdo vyzvala Pegidu, aby "nezneužívala útoku a vynechala demonstraci", sama pak používala útok jako cosi, co ublížilo společenskému postavení muslimů v Evropě a jako argument jej nadále využívala v politice. Pegida se svého protestu nevzdala, tenkrát se jej účastnilo téměř 50 000 lidí.

Média se pak o částečný rozpad PEGIDY postarala též. Hitlera parodující fotografii, kterou na internet vyvěsil Lutz Bachmann, jeden z vedoucích hnutí, byl po mediální bublině nucen odstoupit. Média pak uvedla, že dvanáct hodin po protestu hnutí v Drážďanech byla několik kilometrů od místa konání na sídlišti nalezena mrtvola imigranta. Média automaticky mezi jediné možné viníky zařadila účastníky protestu. Náznakem to uvedla například Anti-fa. Ale teď zase zpět do České republiky.

Aktuální mediální kolotoče, kolem mrtvého chlapce na pobřeží a kolem novinářky, o kterou zakopl Syřan s dítětem, vlastně jasně ukazují na paradox absolutně nejsilnější. Média jsou vládní silou dneška. Fotografie mrtvého chlapce na pobřeží zaujala "svět", přičemž se za něj skryla pouze média, která necenzurovanou fotografii využila k vlastnímu zisku a vydírání vlád západních zemí. Že existuje veliké podezření, že mrtvola chlapečka byla naaranžována fotografkou a je potvrzeno, že rodina nebyla uprchlická, již média zásadně tají. Otec rodinu donutil se plavit do Evropy i přes to, že žili v bezpečí v Turecku a otec měl i zaměstnání. Rodina byla navíc zajištěna příbuznou z Kanady. Táta od rodiny, kde jako jediný uměl plavat on, chtěl nový chrup. Záchranou vestu sehnal jen pro sebe a jako jediný přežil. Ve své podstatě by měl dostat trest za zabití z nedbalosti, díky médiím je to však "oběť západních vlád".

Případ podraženého Syřana s dítětem nabral rychlé obrátky. Nejdříve získal zaměstnání jako trenér ve Španělsku a vyprávěl o hrozném útoku novinářky. Z jejího vlastního záznamu však plyne, že muž zakopl sám. To však není vše. Kurdské hnutí PYD jej označilo za bojovníka hnutí Nusrá. Navíc se jako trenér týmu Deir Ez Zor měl podílet na smrti 50 Kurdů, když podnítil násilný výpad proti fanouškům týmu Qamishlo.

Posledním paradoxem zastánců islámu, kteří se tváří jako tolerantní lidé, co prosazují svobodu náboženského vyznání, přitom mnozí z nich v rozhovorech pro média uvádí, že by lidi, co s nimi nesouhlasí, nejraději nechali zavřít nebo minimálně vyšetřovat policií, je mnou nazvaný "šikanátor Potměšil". Tento muž přímo využívá české zákony k šikaně lidí, kteří mají jiný názor než on. Obviňuje lidi pravidelně z osobních útoků například na jeho osobu. Mgr. Jan Potměšil, právník, který pracuje pro stát, udává různé členy vedení hnutí Islám v České republice nechceme, a to pokaždé v jiném obvodu hlavního města Prahy. Udává je totiž v místech, kde se údajně dočetl o nějaké urážce, prý třeba, když si to zrovna přečetl na internetu. Nejen, že v případě neprokázání správnosti obvinění nemusí Mgr. Potměšil platit žádné soudní výlohy, dokonce se obviněný musí dostavovat pravidelně v různých částech města. Tím je zaručena unikátní šikana názorových oponentů známého právníka. Například často v Praze udávaný Martin Konvička pochází z Českých Budějovic. Má tak pravidelně zaručený povinný výlet do Prahy kvůli často lživým obviněním. Takže zatímco se Mrg. Potměšil prohlašuje za nějakého bojovníka za lidská práva (ne doslovně), v podstatě páchá takové legální omezování osobní svobody. No, není to paradox?

Muži a ženy, kteří chtějí za každou cenu zastávat názor o bezpečném islámu a dokonalém multikulturalismu, si často bez prověřování informací sami pletou rozdíl mezi vytouženou realitou a realitou jako takovou. Z toho pak plyne nějaké přesvědčení, že IvČRN na facebooku shromažďuje   160 000 neonacistů, že Islámský stát není islámský i přes to, že má podobná pravidla jako Saúdská Arábie, že islám diskriminuje ženy umírněně nebo je nediskriminuje vůbec, že právo šária je přijatelné, atd. Jsou to lidé žijící ve vlastním světě a dle mého názoru jsou pro Českou republiku aktuálně ještě nebezpečnější, než kdejaký islámský extremista.