BLOG, Jiří Barták: Zdálo se mi…

Zdálo se mi v noci na dnešek: Stáli jsme venku na ulici a bylo nás dost, určitě minimálně stovka. Všichni jsme měli být aktivními účastníky nějaké islamofobní akce. Bylo těsně před sedmou ráno, atmosféra se zdála být vzrušená. V tom se objevili těžkooděnci a všechny nás po jednom odváděli. Šli jsme bez odporu. Střih.

Sedím na chodbě v nějaké budově, obě ramena mi svírají policajti v černých kuklách. Sedíme, sedíme a čekáme. Na co? Na Godota? Nevím. Policajti na mé pokusy o konverzaci neodpovídají. Kolem projde bývalá spojenkyně z odboje a pár lidí od ní. Na mé otázky taktéž nereagují. Nejsem si jistý, jestli jsou ve stejné situaci jako já, nebo jsou to konfidenti. Střih.

Jsem v kanceláři. Ptám se úředníka, jestli jsem zadržen, zatčen, nebo co to má sakra znamenat. Úředník otevírá vcelku objemnou složku s mým jménem. Hned na první straně je kancelářskou sponkou připevněná moje fotka, ale na pasová – z venku, z nějaké jiné akce. Úředník ukazuje na nápis na jakémsi protokolu – stojí tam velkými písmeny “ZADRŽEN”. Jinak zase nevím nic. Střih.

Jsem v nějaké hale, policajti už tam se mnou nejsou. Zato jsou tam desítky lidí – úředníci. Sedí každý u svého stolečku podobného školní lavici. Před sebou mají jmenovky – ale ne, nejsou to jmenovky, je na nich uveden jen název jejich funkce. Jdu dopředu, k prvnímu stolečku, protože předpokládám, že úřednice za ním je nějaká vedoucí. Na cedulce před svým objemným hrudníkem má napsáno “Krajská (nevímco)”. Poprvé se se mnou někdo trošku baví, nehovoří se mnou vyloženě nepřátelsky, ale opět mi neříkají nic určitého. Ne, soud to není. Jen potřebují nějaké informace. Ona a její kolegové se mě ptají na absurdní, vzájemně nesouvisející věci z odboje. Už jsem opravdu vytočený. Je už půl čtvrté. Budu mít problém v práci. Teda jestli mě pustí. Ptám se na advokáta. Střih.

Jsem v jakési jídelně. Lidí plno, ale nikoho neznám. Mám hlad a už mi schází síla se někoho na něco ptát, žeru chlebíčky. Už si mě nikdo nevšímá. Střih. Venku před jídelnou sedí Konvička. Povídá, že je všechno v pohodě, že si to vysvětlili, že jen budeme muset zaplatit to žrádlo a můžeme jít. Řvu na něj, jestli si snad kurva dělá prdel. Střih.

Stojíme na tribuně, jen chvíli poté, co nás pustili. Někdo zorganizoval v době našeho zadržení bleskovou demonstraci na naši podporu. Na náměstí nejsou stovky, ale tisíce lidí. Jsem unaven, ale potěšen. Konva si bere slovo. Koukám na dva lidi, mladou holku a nějakého chlapa. Neznám je jménem, ale všiml jsem si jich už dřív, byli na našich předchozích akcích. Berou do ruky jablka a házejí je po nás. Konec.

Takže takovéhle kafkovsko-orwellovské sny s příchutí eurosurrealismu (ale i švejkování, ti úředníci taky podle všeho “jen” plnili nějakou normu) se mi zdají. Možná bych měl zase začít fetovat. Třeba by se mi pak zdálo o bičování mladých pevných kusů, nevím.
Vlastě to ale docela dává smysl: Výše uvedené je v podstatě aplikace velkoryse napsaného protiteroristického zákona proti domácí populaci. Člověk může být zadržen, ba vězněn po neomezeně dlouhou dobu bez obvinění. A stejně tak i bez vysvětlení propuštěn. Není třeba žádná brutalita na to, aby režim naprostou většinu lidí zlomil, v tom snu jsem pociťoval nejen zlost, ale i mimořádně silnou frustraci a pocit zmaru.
Je tohle dnešní Anglie? Čeká nás tohle za dalších pět let?
Jdu si dát kafe…